Petr Šilar v Senátu ke zdanění církevních restitucí

Pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové,

rád bych se nyní vrátil do let 2012 a 2013. Tehdy jsme v Senátu projednávali původní záměr tohoto zákona, který není jen o zdanění finančních náhrad, ale především o vyrovnání státu s církvemi. Jeho cílem byla odluka církve od státu, její osamostatnění a získání nezávislosti na finanční podpoře státu. Právě k tomu měl sloužit i tento zákon, který následně vypořádal i náhrady, které nyní stát církvi popírá.

Kořen všeho zlého jest v milování peněz

Tehdy jsem konstatoval, že jsem jako laický představitel Českobratrské církve evangelické de facto ve střetu zájmů, a že už Mistr Jan Hus káral zbohatlou církev a především světskou moc citací z epištoly Timothea, kde říká, že "kořen zajisté všeho zlého jest milování peněz".

V roce 1948 a 1949 znárodnil stát církevní majetek tím, že ho církvím po roce 1945 už nevracel. Došlo tak k zvláštní situaci, kdy stát znárodnil svůj zkonfiskovaný majetek a prohlásil ho za státní. Na tomto místě chci upozornit, že ze všech nejhůře by nyní dopadla Židovská obec, té nejdříve majetek sebrali Němci, potom soudruzi a teď by to bylo potřetí.

Odluku státu od církve prosazoval už Lenin

Ač komunisté vycházejí z Leninova učení a hlásí se k jeho odkazu, musím konstatovat, že se ho vůbec nedrží. Lenin celou dobu v rámci třídního boje říkal, že musí nastat zásadní odluka církve od státu, to proto, aby s ní mohli bolševici lépe ideologicky bojovat. Je zajímavé, že ta základní poučka leninismu, jak jsme se učili ve škole, komunistům vůbec nevadila, a přesto církev sloužili a dali si ji pod svoji patronaci. Nebo už je leninismu v dnešním učení komunistické strany tak málo, jako masa v kosteleckých uzeninách?

Za majetek almužna

Mám pocit, že to je všechno otázka moci a získání peněz. Církev před revolucí samozřejmě dostávala určitou náhradu, ale bylo to v podobě almužny. Například v osmdesátých letech byl průměrný měsíční výdělek faráře 800 Kč. A když byl patřičně loajální, tak měl i prémii 200 nebo 300 Kč, takže se někdy dostal i přes 1000 Kč, což bylo naprosto směšné vůči tomu, co tehdy státní moc zkonfiskovaným majetkem získala. To už je ale věc historie.

Česká republika jako dlužník vůči církvím

Návrh, který nám byl Poslaneckou sněmovnou předložen, vychází z mylného výkladu zákona o vyrovnání křivd církvím. V oboustranně podepsané smlouvě, která je závazná, a která platí, doslova stojí: "Ohledně vyplácení finanční náhrady má Česká republika postavení dlužníka a církve postavení věřitele." Je to článek 5 této smlouvy. "A smlouva se odvíjí od znění zákona č. 428/2011 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, kde se mj. stanoví, že finanční náhrada není předmětem daně, poplatku, ani jiného obdobného peněžního plnění."

Podepsáním této smlouvy začalo pro církve odpoutávání od státu - ukončování finanční podpory státu. Aby k tomu mohlo dojít, bylo třeba dořešit vrácení komunisty zabaveného majetku a bylo rovněž zapotřebí zohlednit výnos ze zkonfiskovaného majetku za víc jak 60 let. A na to se stále zapomíná.

Například jen co se týká hospodaření v církevních lesích jen za poslední 2 - 3 roky před vrácením majetku. Státní podnik Lesy ČR vytěžil z lesů dřeva za miliardové částky. Znovu opakuji, že to jsou částky jenom za 3 roky! A to do finančního vypořádání nebylo zahrnuto vůbec.

Vracení majetku je zdlouhavé, a to vyvolává diskuze

K tomu, aby se stát s církvemi co nejlépe vyrovnal, by bylo zapotřebí, aby jim vyplatil náhradu stejně rychle, jako trvala vlastní konfiskace jejich majetku komunisty. To však je pro státní hospodaření těžko schůdné, proto byla výplata náhrad rozložena na desítky let. A právě rozložení závazku na dlouhou dobu vyvolalo možnost zpochybňování ze strany různých budoucích politických sestav.

"Uvedený tisk dokládá, jak dané řešení zvrátit za cenu popření zásad právního státu a právních jistot garantovaným státem."

Pokud je stát dlužníkem, pak je zcela nepředstavitelné, aby si dlužník vymáhal snížení dluhu. U hypotečního úvěru to nikoho ani nenapadne. Uzavřeme-li se státem hypotéku, vracíme, ale aby nám stát sám o sobě snižoval vlastní dluh, to ho ani nenapadne. A v tomto případě to poslanci považují za zcela normální.

Jestliže je v případě restituce církevního majetku stát dlužníkem, pak není současný tlak státu na změnu ničím jiným než mocenským a politickým a autoritářským jednáním, které se naprosto příčí demokratickým způsobům vládnutí a správy společnosti. A to ani nemluvím o ústavě. A to je hlavní podstatou této smlouvy.

Na tomto místě bych chtěl připomenout jednu myšlenku Martina Niemöllera, což byl syn luterského faráře, který skončil za Hitlera ve vězení. Přežil koncentrák, potom se stal i předsedou Světové rady církví. Ten prohlásil: "Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem, nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem. Nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem. Nebyl jsem přece odborář. A když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat."

Kdo bude další?

Kdo bude na řadě teď? Bude to nepohodlná neziskovka? Nebo jiná organizace, která bude vadit současnému vedení, či současné vládě? Nebo to bude Česká televize, případně Česká tisková kancelář? Právě tohle je tím svévolným zneužíváním moci a proti tomu je potřeba jasně postavit a zaujmout stanovisko. Z tohoto důvodu musíme tento návrh zamítnout.

Skutečně mám pocit studu. Některé věci se jednoduše nedělají a podle toho by se také měli kolegové v Dolní komoře chovat.

Petr Šilar, senátor